4.3.1. Cválat nebo necválat do kopce?
Pan Mirek Drásal píše: „Samotný cval do kopce, zejména v měkkém terénu, je velmi nebezpečný pro koňské šlachy a není adaptačním podnětem, ale hazardem se zdravím, který se dříve nebo později vymstí.“
S měkkým a kluzkým terénem samozřejmě nutno souhlasit. V tomto případě je lepší necválat vůbec. Ale pokud není zrovna kluzko? Přemýšlím o této Mirkově myšlence již několik let, ale nejsem schopen vymyslet důvod tohoto názoru. Snad někdo chytřejší poradí. Vím, že nejde o žádný překlep, Mirek raději do kopce vedle svého koně běží (smekám), než by ho nechal cválat, na druhé straně jsou známé jeho úniky od lotu koní cvalem z kopce. Domnívám se, že rozhodujícím momentem pro zatížení šlach hrudních končetin koně je úhel, který svírá přední holeň koně s terénem. Z toho logicky i pragmaticky vyplývá, že tím rozhodujícím faktorem je rychlost koně, kdy dochází k maximálnímu napínání šlach. Proto je tolik mladých dostihových koní, kteří odcházejí z dráhy s chronickým zánětem ohybačů. Zatížení šlach lze celkem spolehlivě vypočítat jako hmotnost koně a jezdce×rychlost, přičemž velmi důležitým faktorem je délka a měkkost spěnky a zmiňovaný úhel. Jedná se samozřejmě o hrudní končetiny, které nesou v klidu 2 třetiny váhy koně, v rychlém cvalu většinu hmotnosti. Takhle však distanční koně, až na výjimky neběhají. A cval do kopce? Myslím, že napínání šlach je menší, protože hřbet koně je rovnoběžný s povrchem země a většina váhy jde dozadu. Podle mých zkušeností jej používají všichni dostihoví trenéři, kteří k tomu mají příležitost. Hlavním důvodem je to, že část hmotnosti koně se přenáší na zadní končetiny, koně více pracují zadkem a lépe se „nadýchají“. To vše při ušetření šlach namáhaných hrudních končetin. Musím říct, že velká část kondice mého koně pochází z oblíbeného cvalu do táhlých kopců. Tep samozřejmě stoupá nepoměrně rychleji než na rovině, ale právě tady se rodí trénovanost koně a jeho kondice. Na druhé straně se jako čert kříži vyhýbám cvalu z prudších kopců. V těchto případech běžím před svým koněm, právě proto, aby nedocházelo k přetěžování šlach a kloubů předních nohou. Domnívám se, že kůň, který není horským zvířetem, nemá končetiny přizpůsobené k cvalu z prudšího kopce. Kromě poškození šlach a kloubů hrozí uklouznutí koně, případně tzv. „srulování“ koně do kotoulu. Pokud jste ještě nezažili pocit, kdy váš kůň má hlavu někde pod břichem a přední kopyta kousek za zadními, nechte si to rozvykládat od kteréhokoliv dostihového překážkového žokeje. Dobří jezdci zůstávají i v této situaci v sedle a odnáší to rozdrcená pánev nebo zlomená páteř, ti méně stabilní většinou padají bokem a „pouze“ si zlomí ruku nebo kliční kost. Ti opatrnější v distančce klusají se ztrátou 100 metrů před svým koněm.
